Vlastivědné muzeum a galerie v České Lípě je příspěvková organizace Libereckého kraje
Information in Deutsch Cena vstupného Otevírací doba Facebook
Návštěvní kniha
Anketa
Muzea a Velká válka aneb 100 let od vypuknutí I. světové války
Prezentace odborných profesí a řemesel
Po stopách Germánů
Ekoporadna ORSEJ
Archeologické muzeum Šatlava v České Lípě
Památník K. H. Máchy v Doksech
Vísecká rychta v Kravařích
Do muzea
Kudy z nudy

Jan Evangelista Konopas a jeho cesta do Vídně

Na další přednášce Vlastivědného spolku Českolipska s názvem Cesta do Vídně podniknutá v roce 1864 Janem Evangelistou Konopasem využil Ladislav Smejkal další z mnoha sbírkových předmětů uložených v depozitu muzea. Sešitek 10 x 15 cm vytržený z desek získal ve 30.letech 20. století pro Český muzejní spolek jeho předseda Josef Maštálko. Uvnitř sešitku jsou kresby a popis sedmnáctidenní cesty ze Sudoměřic do Vídně a zpět v roce 1864. Do Českého muzejního spolku se dostal zajímavý rukopis českého písmáka, který měl vytříbený vkus v psaní, a který si všímal zajímavých i všedních věcí.

Autor spisku Jan Evangelista Konopas se narodil 23. prosince 1833 v Sudoměři u Mladé Boleslavi do statkářské rodiny. Měl několik bratrů, ale protože byl nejstarší, byl předurčen stát se hospodářem na statku. Vzdělání měl pouze základní, více k vedení hospodářství nepotřeboval. Byl však velmi bystrý, zajímal se o dění kolem sebe, po práci rád četl. Zajímala jej česká historie, její památky a osobnosti. Žil v době, kdy končilo období národního obrození, a rozbíhal se boj Čechů o národní identitu. Byl to vlastenec, poctivý člověk, který se, jako mnoho dalších z vesnického prostředí, snažil přispět k národnímu sebevědomí. Navázal přátelství se stejně smýšlejícími lidmi ve svém kraji. Jeho učitelem byl archeolog Václav Krolmus, který v něm vzbudil zájem o vlastivědu a starožitnosti. Od statkáře Krouského z Katusic si půjčoval knihy z jeho velké knihovny (ve které je dodnes uložen rukopis Máchova Máje), stýkal se s Karlem Jaromírem Erbenem. Sebevzdělávání, zájem o historii,etnografii a zejména psaní z něj udělaly uznávaného písmáka. Jeho publikační činnost byla mimořádná. Byl dopisovatelem Boleslavanu, Novin hospodářských, Živy. Jeho články vycházely v Obrazech života, Studentských listech, Národní politice, Českém lidu. Zkusil psát i beletrii, ale povídky nedosahovaly velké úrovně, i přesto mu některé zveřejnil časopis Lumír. V letech 1865-1866 vydával týdeník Milostín, který obsahoval hlavně jeho tvorbu – básně, povídky a jeho texty na nápěvy známých lidových písní. Cesty na poutě a trhy využíval k návštěvám hradů a zámků, které si kreslil a stručně popisoval. Po seznámení se s K. J. Erbenem se zabýval studiem a sběrem lidových písní a tanců z Mladoboleslavska. K vydání měl připravené Příběhy a pověsti Mladoboleslavska, které ale nevyšly. V jeho pozůstalosti, uložené v muzeu v Bělé pod Bezdězem, se nachází rukopisné deníky, skicář hradů a zámků, časopisy Milostín, a další rukopisné záznamy etnografického charakteru: různé pověsti, hry, pranostiky, říkadla, pověry.

Skromná pozůstalost uložená v českolipském muzeu popisuje cestu autora do Vídně a je doplněna barevnými kresbami. Do hlavního města monarchie se vydal ráno 30. října 1864 za umírajícím bratrem. Až do Kolína šel pěšky. Tam nastoupil na vlak, kterým se dostal do Vídně. Cesta mu ubíhala ve společnosti mladé slečny, která „odpovídala líbezným hlasem, přičemž se jí zoubky mezi korálovými rty jak perle leskly. Při těch slovech rozhalila svůj velký šál, ruku v rukavičce vystrčila ven, aby si tašku na klíně urovnala, při tom šál buďto schválně nebo mimovolně se z hlavy smekl a tu spatřil jsem pod černým hedvábným čepcem hezký obličej s velkýma modrýma očima a úžasnými tvářemi asi 19leté dívky neb slečny, v kterémžto zajímavém obličeji mírnost a dobrota se zrcadlily“.Slečna jela až do Vídně, cestou si chtěla zdřímnout, opírala se o tvrdou stěnu vagónu, a galantní, tehdy ještě svobodný Konopas, ji nabídl: „Aj, to byste měla tvrdou a nepohodlnou podhlavničku, já jsem to již zkusil. Když vůz zastaví, tak vždy do hlavy dá ránu, jakoby dal pohlavek. Libo-li vám tedy, položte svou utěšenou hlavinku na mé rameno a pohovte si, jak jen budete moci. Až budete takto spát, nechte si o svých nejmilejších a neb také o mně něco pěkného zdát“. Slečna se usmívajíc pravila: „Nemám žádného milého, ale vaši podhlavničku brzy zkusím a o ostatním se přesvědčím“.

Ve Vídni potkával hodně kočárů a lidí různých národností, které poznával podle krojů a řeči. Zaujaly ho domy s krámy „jeden bohatší než druhý a všelijak krásné, umělé, nádherně a bohatě ozdobeny a rozličnými zvláštnostmi naplněny …“. V českém hostinci u Kohouta, vyzdobeném portréty českých národních obrozenců, se seznámil s krajanem Hantschelem, který ho ochotně doprovázel po vídeňských hostincích. Ochutnal i pivo, víno a housky, které mu ale nechutnaly: „Sklenice piva za 10 kr, žejdlík rakouského letošního vína také za 10 kr. Starší vína jsou dražší. Housky však jsem tam nikde tak pěkné a bílé nespatřil jako v Praze bývají“.

U císařské zahrady ho zaujala silnice: „Asfalt ten se stává z písku a drobných kamínků dohromady jakousi látkou slepených a hladce uplácaných jako mlat, které ani voda nesmáčí. Nepíchá a neblátí to ani při dešti“.

V Schönbrunnské zahradě pozoroval obyvatele zvěřince (dnes bychom řekli zoologické zahrady): „Každé zvíře a větší ptáci … má svou světničku se zasklením drátěným neb mřížovým oknem a přede dveřmi dvorek, který je též drátěnou sítí obestřen, aby obyvatel nemohl nikam uprchnout. Ostatní větší zvířata jako tur, mezek, žirafa, lama a jiné měli dvorky s vysokou ohradou.“

Po návštěvě bratra v nemocnici se vracel zpět přes Břeclav a Brno. Pozoroval rakouskou krajinu a četné starobylé kostely, všiml si dlouhých kusů úrodných polí osetých kukuřicí. Všímal si dění na železnici: „… všude na zastávkách o nás měli péči bysme ve vozích hladem nezahynuli, přinášejíce k vozům za peníze housky, koláče, breberku, hrozny vína, švestky, jablka a jiné věci … V České Třebové přibylo do vozů nových cestovatelů … Dva dobrovolníci pro americkou válku, kteří se dali v Litomyšli zapsat od obce a dvacet zlatých na cestu obdrželi. Teď jeli ke Královu Hradci odtud transportem dále pojedou. Jeli veselí s plnou hlavou kořalečné páry a všelikých nadějí do Ameriky bojovat pod prapor císaře Maxmiliána. Přáli jsme jim šťastnou cestu a pozdravení tamějším českým vystěhovalcům.“

Jak asi dopadli tito mladí nadšení dobrovolníci toužící po dobrodružství?

V Kolíně na nádraží potkal krajana s povozem, a ten ho dovezl až k Nymburku, odkud už došel 16. listopadu 1864 na svůj statek pěšky.

Z rukopisu Jana Evangelisty Konopase na nás dýchá atmosféra poloviny 19. století popsaná krásnou češtinou. Lidé byli tehdy družní, dlouhou cestu vlakem si krátili povídáním mezi sebou a zpěvem národních písní. V cizím městě nebo zemi měli krajané radost ze setkání a byli ochotni pomoct nebo provést návštěvníka městem. Autor popisuje obyčejné i nezvyklé věci, nezapře v sobě rolníka, když si všímá upravených polí a statků, a hlavně upozorňuje na místa, kterými procházela historie.

Magdalena Pujmanová

Sudoměř u Mladé Boleslavi, rodná obec Jana Evangelisty Konopase

Cestou do Kolína pozoroval zámek v Poděbradech

Bronzový pomník Josefa Resla ve Vídni, u kterého odpočívá unavený Konopas

Cestou z Vídně ho zaujaly zachovalé gotické kostely v „Rakousích“

Hrad Špilberk v Brně

Domek, v němž J. A. Komenský sepsal Labyrint světa a ráj srdce

Kunětická hora

Kresby mezi textem

Sedlák a písmák Jan Evangelista Konopas.