Vlastivědné muzeum a galerie v České Lípě je příspěvková organizace Libereckého kraje
Information in Deutsch Cena vstupného Otevírací doba Facebook
Návštěvní kniha
Anketa
Muzea a Velká válka aneb 100 let od vypuknutí I. světové války
Prezentace odborných profesí a řemesel
Po stopách Germánů
Ekoporadna ORSEJ
Archeologické muzeum Šatlava v České Lípě
Památník K. H. Máchy v Doksech
Vísecká rychta v Kravařích
Do muzea
Kudy z nudy

Nakladatelství Aventinum a jeho zakladatel Otakar Štorch-Marien

Na další přednášce Vlastivědného spolku Českolipska představil Zdeněk Pokorný výraznou osobnost meziválečného období - básníka, spisovatele a nakladatele Otakara Štorcha-Mariena. S Českou Lípou je spjat převážně v osobní rovině. Několikrát zde navštívil přednášejícího, svého synovce, a pouze jednou, v roce 1965 se zúčastnil besedy v Tyršových školách.

Otakar Štorch se narodil 16. září 1897 ve Vodňanech do rodiny lékárníka. Společensky založenou rodinu a jejich voňavou lékárnu (neboť tehdy masti, pudry, tinktury či oleje vyráběli sami lékárníci) navštěvovali např. Julius Zeyer a Mikoláš Aleš (který ve městě pracoval na výmalbě kostela Narození Panny Marie).

Rodina se přestěhovala do Kolína, kde Otakar Štorch v roce 1916 maturoval. Vysokoškolské vzdělání získal v Praze na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Původní záměr stát se středoškolským profesorem záhy opustil, studium germanistiky vyměnil za obecnou a srovnávací literaturu. Tato léta pro něj znamenala seznámení se s osobnostmi, které se v poválečné době dokázaly prosadit: Arne Novákem, F. X. Šaldou, Zdeňkou Braunerovou, Růženou Svobodovou a dalšími. Jeho největším přítelem se stal fotograf Jaromír Funke, který jej zasvětil do tajů výtvarného umění.

Poválečné období bylo prosyceno velkými nadějemi a snahou mladých lidí dát nové republice mezi jinými prioritami také status kulturní země s bohatou historií. Otakar Štorch si s velkým nadšením stanovil cíl založit nakladatelství, které bude vydávat kvalitní knihy a časopisy jak obsahem, tak i grafickou úpravou a vazbou. V roce 1919 začal tehdy mladý dvaadvacetiletý student realizovat svůj sen. Ke svému příjmení připojil Marien, aby se odlišil od dřívějších nakladatelů stejného příjmení. Pro své nakladatelství vybral název Aventinum. Inspirací mu bylo bydliště renesančního tiskaře Jiřího Melantricha a také název jednoho ze sedmi římských pahorků.

Prvním počinem nového nakladatelství bylo vydávání literárního časopisu Sladko je žíti a vydání divadelní hry Dolfa od Jaroslava Marii. Z české produkce se zaměřil na vydávání knih mladých spisovatelů. Do edičních plánů hodně zasahoval, dokázal rozpoznat talent a kvalitu těchto autorů. V Aventinu vycházely knihy např. bratří Čapků, Jiřího Karáska ze Lvovic, Antonína Sovy, Jaroslava Durycha, F. X. Šaldy, překlady Ilji Erenburgra, Johna Galswortyho, H. G. Wellse. To vše v ilustracích a grafických úpravách Josefa Čapka, Josefa Šímy, Františka Muziky, Adolfa Hoffmeistera, Jana Zrzavého a dalších. Jednotlivé tituly byly zařazeny do edic Aventinská knihovna klasiků, Lidová knihovna Aventinum, Musaion, Standard Library, Aventinum dětem a dalších. V Aventinu vycházely i časopisy s různým zaměřením, např. Filosofie (revue pro moderní filosofické otázky života), Nové směry (kreslířská revue), Studio (měsíčník pro filmové umění), také Gentleman (revue moderního muže). Nepravidelně vycházely i bibliofilie mnohdy podepsané spisovatelem a výtvarníkem. Mezi kladně přijaté patří Máchův Máj a Erbenova Kytice s ilustracemi Jana Zrzavého, rozpaky vyvolala Babička Boženy Němcové s kresbami Václava Špály. V době největší slávy nakladatelství, tedy v letech 1927-1931, působila v pražské Purkyňově ulici č. p. 4 Aventinská mansarda. Bylo to knihkupectví s čítárnou a prodejní výstavní síní, ve které vystavovali tehdy začínající, dnes známí umělci. První výstava patřila Janu Zrzavému. Dále se zde představili Adolf Hoffmeister, Josef Šíma, František Muzika, také Toyen a další. Tento kulturní stánek, ve kterém se konaly neotřelé vernisáže a kde návštěvníci neplatili vstupné, byl velkou chloubou jejího zakladatele.

S nastupující hospodářskou krizí se do problémů dostalo i dobře prosperující nakladatelství. Souhrou nešťastných náhod, také naivitou a přílišnou důvěřivostí Otakara Štorcha-Mariena, i likvidační politikou konkurenčních nakladatelství, začalo Aventinum postupně upadat, až se v roce 1934 dostalo do konkurzu. Nakladatelství bylo zrušeno a až do roku 1945 Otakar Štorch-Marien působil jako redaktor v různých nakladatelstvích.

Nadějná poválečná léta mu umožnila nakladatelství obnovit (neb koncese mu odňata nebyla) se stejným krédem, které řekl v roce 1926 : „ Moderní nakladatel usiluje, aby množil krásy světa“. Až do roku 1948, kdy bylo opět zrušeno, vyšlo 50 titulů. Otakar Štorch–Marien se stal knihkupcem v budově Platýzu na Národní třídě, kde začal prodávat i grafiky. Toto místo se stalo oázou klidu a úniku v neklidných padesátých letech minulého století. V roce 1961 bylo zrušeno, o rok později odešel Otakar Štorch-Marien do důchodu. Svůj zajímavý, mnohdy nesnadný, mnohými nazývaný balzacovský život sepsal do třídílných pamětí (Sladko je žít, Ohňostroj, Tma a co potom), napsal román U Zlaté bohyně, publikaci Aventinum a jeho knižní výtvarníci, knihu Město Kolín opatřil texty k fotografiím. V období normalizace jej sužoval zákaz již vytištěného třetího dílu pamětí (neboť normalizátoři jej vyhodnotili jako oslavu kapitalismu, distribuován byl až po jeho smrti). Jeho zdraví se zhoršovalo, ztrácel zrak. Poslední Vánoce v roce 1973 strávil v našem městě u svého synovce, zemřel 13. března 1974, pohřben je v Kolíně.

Osudy Otakara Štorch-Mariena jsou historií minulého století. Klidné dětství v soudržné rodině narušila Velká válka, nově vzniklé Československo nabídlo přátelskému člověku s vytříbeným vkusem možnost uplatnit svůj talent a plány, což se mu povedlo. Následná krize jej srazila až na samé dno, období po další válce mu opět dalo šanci, kterou využil. Totalitní režim nepřál podnikavým lidem a ani jemu nedopřál zužitkovat svoje síly a zkušenosti. Ale nezahořkl a využil toto období k sepsání pamětí (a také odevzdání své pozůstalosti do Památníku národního písemnictví, která ovšem dodnes není zpracovaná a je nepřístupná). Snad nejlépe vystihl jeho život Adolf Hoffmeister: „On měl v sobě něco tragického, co skrýval pod gestem svého šviháctví, a něco vyšinutého nad československým průměrem. Svými životními dramaty je svědomím let od 1. světové války až k tuposti a prokletí let sedmdesátých. Jak blízko měl Štorch k balzacovským dobám a postavám.“

Magdalena Pujmanová