Archeologické pracoviště - Tiskové zprávy

 

Tisková zpráva  10. 11. 2009  (6. 1. 2010):

Archeologické výzkumy v Mimoni v roce 2009

Město Mimoň a jeho okolí patří mezi archeologicky nejzajímavější oblasti českolipského regionu, o čemž se vlastivědní badatelé přesvědčovali již od 19. století. Nadšenci z řad obyvatel, zejména Edmund Friedrich či Karl Suske, stačili před nuceným odsunem do Německa položit základy současného stavu poznání minulosti Mimoňska. I když zůstalo mnoho předválečných nálezů nezvěstných a rovněž dokumentace se nedochovala v plné míře, je s jistotou možno doložit lidské aktivity již do období mladší doby kamenné. Středověké osídlení města je koncentrováno zejména okolo Kostelního vršku a náměstí Čsl. Armády. Jak potvrzují archeologické nálezy, strategická poloha na místě dnešního kostela sv. Petra a Pavla zaujala slovanské osadníky, kteří zde v průběhu 11. či 12. století pravděpodobně vybudovali správní hradiště, ve 13. století transformované do podoby vrcholně středověkého hradu. Starší lidskou přítomnost na Kostelním vršku dokládají fragmenty keramických nádob z 2. poloviny 9. – 1. poloviny 10. století. Město v dnes známém rozsahu je produktem až novověké výstavby. Z 16. až 19. století pocházejí takové památky, jako byl zámek ve východní části dnešního náměstí 1. máje, zbouraný v roce 1985. Se zámkem souvisel i Lázeňský (Zámecký) most při soutoku Ploučnice a Panenského potoka. Mezi další novověké památky patří i barokní kostel sv. Petra a Pavla na Kostelním vršku či areál kaple Božího hrobu a k němu přiléhající špitál.

V současné době získávají archeologové nové poznatky na území měst převážně dokumentací stavebních prací. Nejinak je tomu v Mimoni. Nejvíce informací o novověké zástavbě přinesla plynofikace v letech 2000 až 2002. Díky archeologickému výzkumu na této akci dnes víme, že v době požáru města v roce 1806 měla zástavba centra podobné prostorové rozmístění jako dnes. Naopak stopy středověkých a pravěkých aktivit v tomto prostoru nebyly prokázány. Středověké osídlení, krom již zmiňovaného Kostelního vršku bylo dosud předpokládáno jižně od současného městského těžiště. Pro důkladné poznání pohřbených stop minulosti na katastru Mimoně a uchování unikátních pozůstatků dějin města je zapotřebí úzká spolupráce stavebníků na všech akcích s příslušným archeologickým pracovištěm. Na území okresu Česká Lípa je organizací pověřenou výkonem archeologické památkové péče Vlastivědné muzeum a galerie v České Lípě. Více informací o povinnostech stavebníků a archeologii regionu jsou dostupné na webových stránkách českolipského muzea (zde).

V roce 2009 došlo v souvislosti s budováním infrastruktury a rekonstrukcí budov k několika významným objevům. Na jaře začala rekonstrukce Špitálu u Božího hrobu na muzeum. Jak napovídá nápis nad vchodem do budovy, byl Špitál postaven kolem roku 1680. Do dnešní doby prošel několika úpravami, k zásadní změně podoby ale nedošlo. Nyní bylo v přízemí celého objektu naplánováno snížení úrovně podlahy. Během 28 dní, kdy se výzkumu kromě zaměstnanců a brigádníků VMG ČL zúčastnili i studenti mimoňského gymnázia, byly napříč budovou položeny tři archeologické sondy o celkové délce dvanáct metrů. Zároveň bylo dokumentováno padesát metrů mechanických výkopů. Po stržení betonové podlahy z dvacátého století se pracovníkům naskytl pohled na pozůstatky podlahy prkenné, které se ve formě otisků trámů v zemině a písečného podsypu pod prkny vzácně dochovaly do současnosti. Dle nálezových okolností a příslušných nálezů kovového inventáře a keramických zlomků lze s určitostí říci, že se jednalo o původní podlahu špitálu ze 17. a 18. století. Pod úrovní podlahy čekalo archeology další překvapení. V půlmetrové hloubce pod současným povrchem odkryli několik desítek centimetrů mocnou kulturní vrstvu bohatou na keramické fragmenty typické pro časový horizont druhé poloviny 13. století až 15. století. Na území Mimoně se jedná o vůbec první stopy středověkých aktivit severně od náměstí 1. máje. Střepy ze stolní keramiky ale i tkalcovské přesleny a kovové předměty, zejména železné hřeby, naznačují, že se na tomto místě nacházelo jedno z ohnisek mimoňského vrcholně středověkého osídlení. Pohled do starších pramenů také naznačuje, že kaple Božího hrobu mohla být vystavena na místě středověkého kostela Sv. Kříže. Tato fakta zapadají do současné obecné představy středověkých sídel, která se, tvořena malým počtem usedlostí, volně koncentrovala okolo panského sídla, případně sakrálního objektu, jímž je v tomto případě současný Kostelní vrch. Proto nejsou archeologické nálezy pro období středověku znatelné plošně pod městským centrem, ale jsou odkrývány jednotlivé shluky, často vzdálené několik set metrů. To bylo možné znovu ověřit i v letošním roce, kdy výzkum během pokládky inženýrských sítí v Barvířské ulici mezi Božím hrobem a náměstím, i přes značnou hloubku tří metrů, nepřinesl žádné nálezy ani pozitivní pozorování. Kromě situací z historických období stojí za zmínku rovněž nález pravěké keramiky coby intruze ve středověké kulturní vrstvě pod podlahou rekonstruovaného Špitálu. S největší pravděpodobností náleží do doby bronzové nebo starší doby železné.

Další stavební akcí, která jistě neunikla pozornosti mimoňských občanů, je rozsáhlá rekonstrukce Zámeckého mostu přes řeku Ploučnici, kde budou zcela nahrazeny dva západní oblouky. Existenci dřevěného mostu v blízkosti zámku (dnes již strženého) předpokládáme již v 1. polovině 17. století. Nejpozději ve 2. polovině 18. století došlo k jeho nahrazení kamennou konstrukcí. Zejména kvůli častým povodním byl most opakovaně opravován. Nejvíce však utrpěl necitlivou „památkovou péčí“ minulého režimu, kdy byl nejzápadnější oblouk kompletně zaasfaltován. V září 2009 proběhl na tělese mostu předstihový archeologický průzkum s užitím detekční techniky, který potvrdil teoretické předpoklady, že se zde vlivem častých stavebních úprav artefakty neuchovají ve velké kvantitě, i když v novověku tvořil most součást intenzivní komunikace. Touto prospekcí byly nalezeny čtyři desítky kovových předmětů, zejména železné zákolníky od vozů, prvorepublikové mince, ale i slitek stříbra. Vlastní archeologická sondáž odhalila minimálně tři různé úrovně dlažeb. V nejvýchodnější části je most dnes nejlépe zachován. Pro narušenou střední část mostu se povedlo najít jiný zdroj informací. Díky odkrytí zeminy u paty pilíře na východním břehu řeky spatřila světlo světa jedlová kulatina, léta schovaná v jílu a vodě, tvořící podklad kamenné konstrukce. Odebraný vzorek byl podroben dendrochronologické analýze, jež ukázala, že někdy krátce po roce 1832 došlo k zásadní přestavbě mostních kleneb a pilířů.

Zatím poslední z mimoňských výzkumů tohoto roku není dosud v plné míře zpracován ale mohlo by se jednat o nejzajímavější objev posledních let. V dva metry hlubokém liniovém výkopu pro plynové vedení na jižní straně náměstí 1. máje, mezi řekou Ploučnicí a Malou ulicí, se v hloubce jeden a půl metru podařilo identifikovat zbytky zahloubené stavby. Z nezvykle velkého objektu o délce minimálně deset metrů byl získán značný počet vrcholně středověké keramiky, nejcennější jsou ale otisky trámových konstrukcí v přepálené hliněné omazávce. V profilu výkopu bylo možno dokumentovat kamenné základy z pískovce a neovulkanitů, nad nimi trámové příčky členící objekt na několik částí. O značném stáří stavby svědčí, kromě nalezených artefaktů, také fakt, že její orientace nijak nekoresponduje se současnou zástavbou.

Text:  Štěpán Havel, archeologický terénní technik VMG ČL

Popisky k fotografiím:

1/ Zámecký most v Mimoni – zahájení stavebně rekonstrukčních prací předcházela archeologická sondáž a předstihový průzkum zaměřený na detekování a záchranu metalických artefaktů. Foto Š. Havel
2/ Rekonstrukce Zámeckého mostu v Mimoni v říjnu 2009. V popředí pracovník Laboratoře archeobotaniky a paleoekologie PřF JČU v Českých Budějovicích T. Kolář. Foto P. Jenč
3-4/ Jedlová kulatina na bazi kamenné mostní konstrukce posloužila k odběru vzorků pro dendrochronologické datování. Na základě úspěšné analýzy lze předpokládat, že použitý strom byl s velkou pravděpodobností skácen krátce po r. 1832. Foto P. Jenč
5/ Mimoň, liniový výkop energetického připojení v Malé ulici – začišťování profilu s vrcholně středověkým objektem. Foto Š. Havel

Tisková zpráva  7. 7. 2009:

TERÉNNÍ VÝZKUM: NABÍDKA PRO STUDENTY

Dokumentace skalních rytin, nápisů a dalších prvků historické krajiny v CHKO Český ráj 2009

Co mají společného Skandinávie, alpská údolí Valcamonica a Mont Bego na italsko-francouzském pomezí, masiv Dachstein a údolí Saalachtal v rakouských Alpách či pískovcová krajina Pařížské pánve? Pouze v těchto přírodně a historicky unikátních oblastech Evropy v minulosti proběhly nebo stále probíhají systematické výzkumy zaměřené na dokumentaci pravěkých či historických skalních rytin. Obdobný projekt zaměřený na dokumentaci rytých a tesaných památek středověku a novověku probíhá od r. 2000 ve všech pískovcových oblastech severních a severovýchodních Čech vč. Evropského geoparku Český ráj UNESCO. Dlouhodobý vědecko-výzkumný úkol Historického oddělení Vlastivědného muzea a galerie v České Lípě je v Českém ráji řešen v kooperaci se Správou CHKO Český ráj. Na terénní části výzkumu se kromě posluchačů vysokých škol a několika profesionálů každoročně podílí stále více zájemců z řad studentů gymnázií, středních a vyšších odborných škol, kteří jsou vítanými a užitečnými partnery.

Letošní sezóna proběhne v termínech od 20. do 29. července (I. turnus) a od 10. do 19. srpna (II. turnus) na území přírodních rezervací Příhrazské skály, Klokočské skály a na Maloskalsku (Besedické skály, Kozákov). Ubytování mají všichni účastníci zajištěno.

Základní pracovní náplní je vyhledávání a dokumentace skalních rytin a historických nápisů ve vytyčeném terénu. Vlastní dokumentace obnáší jednoduché zaměřování, překreslování a fotografování, jednotlivé lokality jsou zanášeny do map. Dokumentovány jsou nejen objekty epigrafického zájmu (monogramy, letopočty, nápisy, figurální vyobrazení či ryté symboly), ale také ostatní doklady historické krajiny – hraniční kameny, úvozy, stopy těžby aj. Předběžné znalosti nejsou nutné – zaškolení nových účastníků probíhá vždy na začátku každého turnusu.

Skalní rytiny jsou připomínkou lidské každodennosti od vrcholného středověku po současnost. Souvisejí s turistickým ruchem, historickým osídlením ve skalních terénech, hospodářskými, výrobními, někdy i prospektorskými aktivitami mimo obce, s úkryty obyvatel v neklidných dobách (jeskyně, převisy), rovněž s cestami, ať už zaniklými nebo dodnes užívanými…

Máte zájem se výzkumu zúčastnit? Veškeré podrobné informace naleznete na webových stránkách českolipského muzea.

Petr  Jenč a Vladimír Peša

 

ČESKOLIPSKÝ DENÍK  16. 3. 2009

O každé stavbě musí vědět archeologové 

Autorizovaný rozhovor redaktorky Petry Hámové s archeologem VMG ČL P. Jenčem

Stavíte například rodinný domek? A víte jaké povinnosti v tomto případě máte vůči Archeologickému ústavu? Řada stavebníků na ně zapomíná a přitom neohlášení stavby archeologům může znamenat i vysokou pokutu.

Je nutné oznámit Archeologickému ústavu opravdu každou stavbu?

„Ano, oznamovací povinnost vůči Archeologickému ústavu, vyplývající ze zákona o státní památkové péči, se vztahuje na všechny osoby, jež v území s archeologickými nálezy připravují stavební práce, nebo zde plánují jiný druh zemních prací, který by ve svém důsledku mohl vést ke zničení nemovitých archeologických objektů a nálezů, například terénní zásahy spojené s péčí o les.

Která území jsou v našem regionu považována za území s archeologickými nálezy?

Územím archeologických lokalit a ojedinělých nálezů jsou nejen zastavěná území všech obcí Libereckého kraje, ale i louky, pole a lesy, poskytující četné doklady lidské činnosti od loveckého pravěku do pokročilého novověku – sídliště, pohřebiště, zaniklé komunikace, výrobní objekty, doklady kultu, dobývání surovin, vojenských střetů nebo běžného zemědělského a lesního hospodaření. Za území s archeologickými nálezy je proto pokládáno celé území Libereckého kraje s výjimkou ploch nedávno zničených těžbou surovin či jinak zbavených kopných uloženin z období čtvrtohor. Státní archeologický seznam vytvořený a průběžně aktualizovaný Národním památkovým ústavem ve spolupráci s regionálními archeologickými pracovišti rozlišuje v zásadě tři kategorie území s archeologickými nálezy, a to podle percentuelní pravděpodobnosti výskytu archeologických nálezů.

Hrozí v případě neoznámení stavby nějaké sankce?

Za nesplnění zmíněné oznamovací povinnosti hrozí stavebníkovi pokuta až do výše 4 milionů korun. V takovém případě stanovuje výši pokuty krajský úřad vždy s ohledem, zda došlo ke zničení archeologických situací a v jakém rozsahu. Oznámit záměr musí stavebník již v době přípravy stavby.

Jak vše pokračuje dál? Musí například stavebník čekat na vyjádření od Archeologického ústavu o tom, zda se průzkum provádět bude nebo nebude?

Po obdržení oznámení o připravované stavbě přeposílá Archeologický ústav tento dokument našemu pracovišti. Stavebníkům z důvodu urychlení doporučujeme, aby oznámení zasílali oběma organizacím současně. Jednou z nezbytných součástí oznámení jsou kontaktní údaje na stavebníka, ten je následně naším pracovištěm kontaktován, domluveny jsou podmínky a harmonogram prací. Záchranný archeologický výzkum je proveden vždy. Stavebník se však nemusí ničeho obávat. Obvykle jde o dokumentaci odkrytých profilů a ploch, v případě pozitivních archeologických zjištění též s ovzorkováním objektů a sběrem nálezů z výhozu. U parcel v historických jádrech měst je však nutno počítat s technicky i časově náročnějším výzkumem, zvláště má-li dojít k plošnému stržení zeminy. Výskyt archeologických nálezů je zde prakticky stoprocentní. V takových případech probíhá záchranná archeologická akce v předstihu, tzn. archeologické odkryvy předcházejí zahájení vlastních stavebních prací.

Které lokality na Českolipsku archeology nejvíce zajímají?

Českolipsko je archeologicky nejen bohatým, ale i velmi pestrým územím. Vůbec nejstaršími památkami lidské přítomnosti jsou některé kamenné artefakty ze Srní, Stvolínek či Holan. Datujeme je do širokého rozpětí 130 000 až 700 000 let. Evidujeme množství lokalit z období posledních lovců a sběračů a zemědělského pravěku, bohužel značná část se jich nachází v devastované části skalních převisů Vlhošťska a Zakšínska v CHKO Kokořínsko, jinak evropsky významném území. Tradiční krajinou pravěkého zemědělského osídlení je úrodný pás mezi Českou Lípou a Úštěkem, archeologicky se jako velmi perspektivní stále více jeví oblast Mimoňska.

Neméně hodnotné jsou intravilány měst a obcí. Vždyť současná sídelní struktura byla až na výjimky položena během vrcholně středověké kolonizace. Velmi zajímavými a rovněž ohroženými druhy památek jsou archeologizované štoly a šachty, pece, milířiště či zaniklé sklárny z pozdního středověku a staršího novověku v Lužických horách. Někdy stačí bohužel málo a památka, kterou se snažíme chránit a zachovat příštím generacím, navždy zmizí z archeologické mapy regionu.

 

Tisková zpráva  12. 11. 2008:

Vzácný nález bronzové sekery představuje českolipské muzeum

Oborovou výstavku „Exponáty měsíce 2008“ zaměřenou na přírůstky etnografické sbírky Vlastivědného muzea a galerie v České Lípě vystřídala počátkem týdne prezentace archeologická, představující skrovný výběr nejzajímavějších – především metalických – nálezů učiněných v posledních dvou letech na Českolipsku. V duchu předchozí etnografické prezentace představují českolipští archeologové i předměty, na jejichž objevu nebo záchraně se podíleli sami občané Českolipska. Kromě části menšího mincovního depotu z doby vlády krále Jana Lucemburského a několika dalších předmětů, o nichž se podrobněji zmíníme v samostatné tiskové zprávě, mohou návštěvníci zhlédnout i unikátní nález bronzové sekery vyrobené někdy na počátku 2. tisíciletí před naším letopočtem, ve starší době bronzové.

První výrobce bronzu na našem území označujeme v archeologii „lidem únětické kultury“. Ti hustě osídlili zejména úrodné oblasti středních, severozápadních, východních i jižních Čech, střední a jižní Moravy. Naproti tomu Českolipsko se sousedním Libereckem a Českým rájem představují spíše průchozí oblast, kterou mohly vést trasy některých obchodních cest. Všeobecně se má za to, že tato krajina nebyla před 4 000 lety prakticky osídlena. Zatímco z pozdější mladší a pozdní doby bronzové evidujeme v Libereckém kraji a Českém ráji více než dvě stovky lokalit (zejména sídliště, pohřebiště, využívané jeskyně a skalní převisy), z počátku bronzového věku známe jen desítku nalezišť (až na výjimky jde o ojedinělé nálezy). Starší objevy únětické keramiky z hradní skály ve Sloupu, nádoby ze Starých Splavů, dvou kamenných seker z Luhova a okolí Stvolínek a tří bronzových dýk únětické kultury z Oken v Podbezdězí tak od loňského podzimu doplňuje bronzová sekera z nenápadné zalesněné polohy u Mimoně.

Zajímavý nález se podařil panu Vladimíru Libenskému z Žizníkova, který svým vzorným přístupem reprezentuje stále nepříliš početnou skupinu poctivých a uvědomělých amatérských uživatelů detektoru kovů. Zcela v intencích zákona objevitel do druhého dne kontaktoval archeologické pracoviště českolipského muzea, nález zajistil před zcizením a místo do provedení archeologického výzkumu zabezpečil. Archeologický výzkum neprokázal přítomnost dalších archeologických objektů.

Vědecká hodnota nálezu je těžko vyčíslitelná, v cizích rukou pak podobné nálezy na hodnotě ztrácejí, v archeologické mapě Čech v takových případech navždy zůstane bílé místo. Pan Libenský, hrdý na svůj příspěvek do poznání pravěkých dějin regionu, se vzdal i možnosti zákonné peněžní odměny. Za svůj příkladný přístup obdržel dar ředitele VMG ČL v podobě cestovní knihy po českých historických památkách, muzeích, galeriích, skanzenech a zahradách s kupony na slevu ze vstupného do všech těchto objektů.

Na sekeře je zvláštní skutečnost, že byla obalena vrstvičkou jemné zeminy, která však neodpovídá geologickému prostředí místa nálezu. Toto zjištění potvrdila také geochemická analýza. Jak tuto nesrovnalost vysvětlit? Jisté je jen to, že sekera bez násady ležela původně v jemnozrnném sedimentu, byla vyzvednuta a přenesena až do místa současného objevu. Byla u Mimoně později ztracena nebo zde byla uložena z votivních důvodů – tedy jako oběť přírodním silám, jak bývalo u bronzových předmětů tehdy běžné? Dostala se sem ještě v době bronzové nebo snad až někdy později? Nevíme…

Po skončení výstavky (listopad – prosinec) najde sekerka své místo ve stálé archeologické expozici v 1. patře hlavní budovy muzea.

Text:  Petr Jenč

 

Tisková zpráva  14. 5. 2008:

Poškozování archeologických lokalit a neoprávněné zásahy do území s archeologickými nálezy v SZ části CHKO Kokořínsko

Pracoviště archeologie, speleoantropologie a novodobých militárií Historického oddělení Vlastivědného muzea a galerie v České Lípě, organizace oprávněné ve smyslu § 21/2 zák. č. 20/87 Sb. o státní památkové péči, v platném znění, pověřené výkonem archeologické památkové péče na území okresu Česká Lípa, je dlouhodobě konfrontováno s vážným narušováním archeologických situací a neoprávněnými výkopy na území s archeologickými nálezy v severní části CHKO Kokořínsko. Již starší archeologicko-paleontologické výzkumy v 50. a 70. letech minulého století a zejména kvartérně geologický průzkum oblasti v polovině 90. let poukázaly na mimořádný význam sedimentárních výplní zdejších skalních dutin pro rekonstrukci původního přírodního prostředí, zejména pro studium diverzity lesních společenstev v jednotlivých pravěkých a historických obdobích, charakter lidských aktivit (využívání krajiny) od loveckého pravěku po novověk, ale i pro poznání vzniku pískovcového mezo- a mikroreliéfu i skalních měst jako celku. Komplexní výzkum vybraných skalních převisů v letech 1997 – 1999 v rámci grantového projektu National Geographic „Poslední lovci-sběrači severních Čech“ s účastí řady tuzemských i zahraničních specialistů a posluchačů vysokých škol, zařadil SZ část CHKO Kokořínsko mezi nejvýznamnější oblasti s doklady mezolitického osídlení ve střední Evropě s vysokým potenciálem pro studium pravěkého vývoje zdejší krajiny, bude-li efektivně zajištěna a důsledně dodržována ochrana těchto archeologicky a přírodovědně mimořádných památek.

Výzkumy prokázaly využívání zdejších převisů a jeskyní v období pozdního paleolitu a mezolitu vč. výjimečných nálezů v podobě lidských zubů, úlomku lebeční kosti se stopami zářezů, výhřevná a varná ohniště a další zahloubené objekty, doklady lovu, sběru či zpracování kůže (11. – polovina 6. tisíciletí př. n. l.). Neméně hodnotné jsou doklady příležitostného využívání zdejších skalních dutin ve starém i mladém neolitu (2. polovina 6. – pol. 5. tisíciletí př. n. l.), též s doloženými kultovními aktivitami, dále v průběhu téměř celého eneolitu (4400 – 2300 př. n. l.), vč. zastoupení kultur se šňůrovou keramikou a k. zvoncovitých pohárů, rovněž v mladší a pozdní době bronzové a ve starší době železné (lid lužických popelnicových polí; 1400 – 500/400 př. n. l.), v době římské, ve vrcholném středověku i starším novověku.

Zároveň od 2. poloviny 90. let zainteresovaní specialisté veřejně upozorňují na intenzívní poškozování nezpevněných sedimentárních výplní skalních dutin na Českolipsku, zejména v SZ části CHKO Kokořínsko, v souvislosti s nelegálním budováním, udržováním a obnovováním trampských kempů. Oblast Vlhošťska/Čapska (a Pustého zámku) je tak známa jako příklad selhání ochrany památek v české i zahraniční literatuře. O to více zneklidňující jsou informace místních obyvatel, kolegů, ale i náhodná zjištění na veřejně přístupných webech o zakládání nových nepovolených tábořišť ve zvláště chráněném území na Vlhošťsku/Čapsku. Řada trampských kempů ve skalních dutinách byla založena či obnovena v letech 1999 – 2007. Při budování dochází prakticky vždy k nenávratnému znehodnocení původních, vesměs fosiliferních uloženin s paleontologickým a archeologickým materiálem.

Stav v SZ části CHKO Kokořínsko v současné době nesnese srovnání s žádným zvláště chráněným územím severočeské křídy – sousední NP České Švýcarsko (2000) a SCHKO Český ráj (2002) přijaly opatření vedoucí k návratu skalních dutin do stavu přírodě blízkému (odstranění nepovolených tábořišť a černých staveb, zesílená strážní a kontrolní činnost), podstatně příznivější je situace za hranicemi (PN Góry Stołowe, NP Sächsische Schweiz). Četné fotografie nepovolených trampských staveb pod převisy a „méně vybavených“ nelegálních tábořišť ve skalních dutinách 1. a 2. zón „severočeské“ části CHKO Kokořínsko byly donedávna (a někdy stále ještě jsou) dostupné, mnohdy i s kontakty, na řadě trampských webových stránek.

K dnešnímu dni na území Vlhošťska/Čapska a v oblasti Pustého zámku na Zakšínsku (tzv. „Roverek“) – konkrétně na ploše 40 km2 – evidujeme (na základě vlastního mapování i dle nahodilého prostudování četných webových stránek), celkem 104 nepovolených tábořišť (v terénu ověřeno 90), vesměs pod převisy a v jeskyních. Z toho vážněji narušených je 51 skalních dutin (neoprávněné výkopy a přemisťování zeminy v území s archeologickými nálezy vč. dříve evidovaných archeologických lokalit – od výrazně zahloubených ohnišť až po výrazné stavební úpravy s kompletní likvidací holocénních uloženin). Údaje bohužel nejsou definitivní, neboť mapování území stále probíhá. Zcela zde pomíjíme skutečnost, kdy některé lokality jsou upravovány za užití stavebních materiálů (stav. pěna, térová lepenka, sklo, plast, plech, beton), jindy tesáním skalních povrchů. Téměř všechny lokality se nacházejí v 1. a 2. zónách CHKO, nejčastěji v evropsky významné lokalitě NATURA 2000.

Je tedy nepochybné, že situace v severozápadní části CHKO Kokořínsko zakládá rozpor s několika právními předpisy a to – zákonem č. 20/1987 Sb. (o státní památkové péči), zák. č. 114/1992 Sb. (o ochraně přírody a krajiny), zák. č. 289/1995 Sb. (tzv. Lesní zákon), zák. č. 183/2006 Sb. (tzv. Stavební zákon).

Text:  Petr  Jenč, Vladimír Peša, Vojtěch Novák a Pavel Veselský

 

Tisková zpráva  13. 11. 2007

Výsledky zjišťovacího předstihového archeologického výzkumu v prostoru plánované (nerealizované) stavby nového divadla v centru České Lípy

Zkoumané parcely se nacházejí v prostoru městského opevnění. Hlavní městská hradba, jejíž výstavba je kladena do první třetiny 14. století, ohraničovala na západní straně parcely domů čp. 158-159. Průběh hradby je na západní straně města jasně patrný i v současné parcelní situaci, v bloku mezi ul. Prokopa Holého a Sokolskou (jižně od místa výzkumu) je několik úseků hradby dochováno. Východní uliční čára Sokolské ul. podle všeho vymezuje vnější hranu hradebního příkopu, do nějž byly postupně od 18. století vestavovány obytné domy. Pás dvorků za těmito domy zřejmě rozsahem odpovídá původnímu parkánu, západní hranice dvorků vytváří na mapě stabilního katastru téměř jednotnou linii.

V dnešní Tržní ul., v prostoru před domy čp. 160-161 se nacházela Zádušní brána (Wieden Thor). Podle svědectví archivního plánu se hlavní věž brány, která byla vybudována v letech 1576-1577, nacházela před domem čp. 160. Není vyloučeno, že po jejím zániku pojal tento objekt některé její konstrukce. Předpokládáme, že před hlavní věží (západně od ní) se nacházely ještě další objekty brány. Výskyt základových konstrukcí Zádušní brány lze důvodně předpokládat bezprostředně za stěnou stavební jámy vyhloubené v letech 1992 - 1993.

Výsledky sondy 11/07 dokládají, že příkop městského opevnění byl původně zvodnělý. Při jeho parcelaci pro obytnou zástavbu muselo být tedy vyřešeno kanalizování jím protékajících vod. Z archivních zpráv vyplývá, že pod domy procházela pravděpodobně zhruba v ose bývalého příkopu stoka směřující od severu k jihu. Po roce 1816 do ní byl nově vybudovaným či podstatně rekonstruovaným kanálem odvodněn i sklep domu čp. 159. Je pravděpodobné, že tato odpadní stoka je dodnes do určité míry funkční.

Podle zjištění sondy 11/07 je v jihozápadní části plochy (parcely domů čp. 250-252) pod novodobou zástavbou, respektive jejími pozůstatky dochován příkop městského opevnění vyplněný raně novověkými nálezy. Vzhledem ke zvodnělému prostředí obsahuje tato výplň nepochybně cenný nálezový fond včetně předmětů z materiálů podléhajících rychle zkáze (dřevo, kůže, sklo apod.). Sondy zjišťovacího výzkumu z technických důvodů nedosáhly dna příkopu, které můžeme však na základě vrtů inženýrsko geologického průzkumu předpokládat v hloubce 6-9 m. V případě domu čp. 250 je mimo prostor novodobých sklepů zachována mocná intaktní požárová destrukce domu zříceného při požáru v roce 1820. Vyplňuje zděné sklepy staršího objektu, jehož nadzemní konstrukce byly dřevohliněné. V případě domu čp. 252 byly po požáru sklepy obnoveny v plném rozsahu a požárová destrukce se zde nedochovala. Situace v případě domu čp. 251 není zcela jasná, sonda 5/07 doložila novodobý sklep fungující až do demolice, rozsah podsklepení nelze ale z archivní dokumentace dovodit.

V severozápadní části plochy (parcely domů čp. 160-161, část parcely domu čp. 250) byly archeologické památky zničeny při hloubení stavební jámy v letech 1992 - 1993. Rozsah této stavební jámy se však na základě výzkumu jeví jako nejasný, rozhodně neodpovídá lokalizaci v elaborátu inženýrsko geologického průzkumu Ščuky z roku 2004. Zdá se, že stěny stavební jámy byly železobetonovou stěnou zajištěny jen na severní a východní straně, na jihu a pravděpodobně i na západě nebyla zřejmě konstrukce stěn dokončena. Přesný průběh obvodu jámy se ukáže až při plošném odkryvu recentního nadloží.

Parcely domů čp. 158-159 ve východní části plochy byly značně poznamenány zabezpečovacími pracemi provedenými v roce 2004. Podle zjištění sond 6/07 a 9/07 odstranily zemní a výkopové práce s nimi související naprostou většinu archeologických památek nacházejících se v ploše dvorků. Jediným zjištěným objektem je torzo odpadního kanálu ústícího v městské hradbě, které bylo zachyceno sondou 9/07. Je třeba předpokládat, že v ploše dvora zůstaly dochovány rovněž spodní části větších zahloubených objektů (například odpadní jímky). Přestože je téměř celé severní křídlo domu čp. 159 podsklepeno, má objekt značný archeologický potenciál. Mladší konstrukce nadzemních podlaží totiž přímo stavebně nenavazují na renesanční sklepy, v klenebních zásypech zůstávají tudíž skryty zbytky starších stavebních etap. Lze rovněž důvodně předpokládat, že základ hlavní hradební zdi je dochován v celé délce západní parcelní hranice domu čp. 159, v západní zdi severního křídla je velmi pravděpodobně dochován i nad zemí. Historické vrstvy lokálně narušené recentními inženýrskými sítěmi jsou dochovány v průjezdu.

Záchranný archeol. výzkum probíhal v červnu - červenci 2007 v kooperaci archeol. pracoviště VMG v České Lípě a Západočeského institutu pro ochranu a dokumentaci památek Plzeň.

Text:  Radek Široký - ZIP o.p.s. Plzeň

 

Tisková zpráva  2. 7. 2007:

Archeologický průzkum na hradě Děvín

Archeologové Vlastivědného muzea a galerie v České Lípě už poněkolikáté spojili síly s občanským sdružením Klub hledačů historie (KHH). Sdružení nezištně poskytuje muzeu zejména technickou podporu při realizaci archeologických akcí vyžadujících užití detektorů kovů. Více než roční spolupráce přinesla významné výsledky při průzkumu bezprostředně ohrožených, poškozených nebo i dosud blíže nezkoumaných archeologických lokalit. Na pilotní akci záchranného detektorového průzkumu hradiště Hrada v přírodní rezervaci Příhrazské skály v CHKO Český ráj, koordinovanou Muzeem Mladoboleslavska v říjnu minulého roku (informovala řada sdělovacích prostředků), volně navázaly menší akce zaměřené na detektorovou prospekci vybraných speleoarcheologických lokalit. Zatím poslední společnou akcí byl průzkum známé hradní zříceniny Děvín nedaleko Mimoně.

Hrady na Českolipsku jsou bohužel stále častým cílem některých lidí, kteří nerespektují zákon o státní památkové péči a neodborně narušují archeologické situace, ať už nejčastěji za účelem zcizení archeologických nálezů nebo také při sběru novodobých militárií. Kromě polních lopatek se pomocníkem v nevítaných rukou stává i technika detekující přítomnost kovů. Všechny hrady podobně jako ostatní historické objekty a místa jsou přitom archeologickými lokalitami, na které se vztahuje přísná ochrana. Jedním z hradů, který byl nedávno poznamenán nelegální prospekcí, je právě Děvín u Hamru na Jezeře, jak dokládalo několik vykopaných jam v areálu hradu. Cílem archeologického průzkumu s využitím detektorů kovů bylo proto stanovit archeologický potenciál lokality a míru jejího ohrožení.

Tým členů Klubu hledačů historie a tří archeologů pečlivě prohledal celý hradní areál i svahy níže. Výsledkem je celá řada zajímavých kovových předmětů - ty však většinou dokládají události, které se uskutečnily až po zániku hradu. Ztracené mince z 19. a 20. století i kování hole dokládají čilý návštěvnický ruch, náustek – pravděpodobně z trumpety – zase pořádání kulturních akcí před více než sto lety. Staršího data je závěsek s Ukřižováním, jehož zdeformovaný tvar zůstává němým svědkem neznámé události na hradě, při níž došlo k poškození a ztrátě cenného talismanu. Nejstaršími předměty jsou různá stavební kování, skoby a hřebíky, které souvisejí s nejmladším obdobím života hradu. Do tohoto období patří i nedávný nález zhořeleckého haléře z 15. století. Výsledky průzkumu potěšily pracovníky českolipského muzea především zjištěním, že nejzajímavější archeologické situace se dnes nacházejí až několik metrů hluboko pod současným terénem a jsou tak bezpečně chráněny před případným poškozováním. Zůstanou tak cenným svědectvím o dávné minulosti pro budoucí generace.

Text:  Petr  Jenč a Vladimír Peša

 

Tisková zpráva  2004:

Jak je starý tzv. nomádský hrob z Ralska – Židlova?

(konečná odpověď po 63 letech!)

Na podzim r. 1935 došlo v bývalé obci Židlov u Kuřívod k pozoruhodnému nálezu. Při rozšiřování mělce zahloubené cesty byl odstraněn kámen s nadzemní částí tvaru T, nápadně připomínající smírčí kříž s odlomeným ramenem, a pod ním kopáči v hloubce 85 cm narazili na kostrový hrob. Díky přítomnosti amatérského archeologa Karla Suske byl nález kresebně zdokumentován, vyzdvižen a přenesen do muzea nejprve v Mimoni a po válce do České Lípy, kde je dodnes vystaven v archeologické expozici.

Podle dochované skici byla kostra uložena napříč pod vozovou cestou ve směru východ-západ na levém boku v mírně skrčené poloze. U pravé stehenní kosti ležel silně zkorodovaný železný skládací nůž, pozornost vzbudil i malý olověný korálek, který mohl být součástí uzávěru měšce. V oblasti prsou na zbytcích tkaniny leželo 20 mosazných rolniček, které byly původně buď zavěšeny na krku nebo přišity na oděv.

V době nálezu byl zemřelý identifikován jako mladý muž ve věku kolem 30 let. Nové antropologické posouzení na počátku 90. let (Hana Hanáková) se přiklonilo k ženskému pohlaví a stáří kolem 20 let a revizní zhodnocení v r. 2001 (Miluše Dobisíková) stanovilo, že kostra patří osobě středně robustního vzhledu ve věku mezi 14. a 17. rokem, bez možnosti určení pohlaví. Určení pohlaví pomocí DNA zatím nebylo provedeno.

Podobná nejistota panovala i o datování pohřbu. Již v době krátce po nálezu se pražští archeologové vyjádřili pro širší časové rozpětí od raně středověkého období až do poloviny 16. století. Jediným blíže datovatelným předmětem z výbavy se zdály být rolničky, na základě nichž přisoudil archeolog Rudolf Turek v roce 1958 kulturní příslušnost zemřelé osoby k nomádskému prostředí Karpatské kotliny 7. až 8. stol (místo nálezu však neznal). Konzultace se současnou specialistkou na staroslovanské období Naďou Profantovou z Archeologického ústavu AV ČR v Praze potvrdily, že přesná analogie k židlovskému nálezu dosud není známa, blízkým by snad mohl být nejnovější nález ze Starého Města na Moravě, zatím přesněji nedatovaný.

Nové informace přinesla revize a konzervování milodarů v l. 2001-2002. Helena Březinová přisoudila textilní fragmenty husté, valchované, vlněné tkanině, která vzhledem k mnohovrstevnatosti mohla představovat větší kus látky, naskládaný do malého prostoru (vak?, oděv?). Při restaurování celkem 20 celých i fragmentárních rolniček (A. Šilhová) se ukázalo, že dvě z nich jsou opatřeny jemnou plastickou výzdobou zobrazující květ s dvěmi řadami okvětních lístků. Průměr rolniček se pohybuje v rozmezí 15 – 17 mm a váha od 2,5 do 3,2 g. Analýza složení kovu dvou z nich (Jaroslav Frána) prokázala, že obě rolničky jsou vyrobeny z mosazi obsahující vysoký podíl zinku. Toto složení podle J. Frány obvykle odpovídá mosazím vyráběným od 19. století a nikoliv ranému středověku. Původní složení kovového korálku bylo stanoveno pravděpodobně na 90% Pb a 10% Sn. Skládací kapesní nůž má částečně dochovánu dřevěnou rukojeť. Ani tyto poznatky však nepřinesly jasno do datování pohřbu, i když raně středověké stáří výrazně zpochybnily. Proto jsme přistoupili k datování vzorku kostry pomocí analýzy 14C, kterou provedla radiouhlíková laboratoř Přírodovědecké fakulty UK v Praze (Jaroslava Melková). Její nekalibrované datum zní: 1698 ± 120 let, tedy novověk.

I přes relativně malé stáří jde v rámci novověku o pozoruhodný pohřeb, který si zaslouží pozornost a další rozbor, spojený především s pokusem o interpretaci. Předběžný archivní průzkum však zatím nebyl úspěšný.

Text:  Petr  Jenč a Vladimír Peša