• Home
  • Příběh z věnování v knize: legionář a odbojář Alois Fürbacher (2)

Příběh z věnování v knize: legionář a odbojář Alois Fürbacher (2)

„Vyrostl jsem v Oldřichově u České Kamenice v rodině sklářské. Můj otec byl sklářský mistr. Vychovával nás v českém duchu, ač jsme byli nuceni navštěvovat německé školy.“ (Citace z životopisu sepsaného v roce 1969)

5. ledna 1893 se v dnešním Novém Oldřichově narodil Emanuelu a Anně Fürbacherovým syn Alois. Otec pracoval jako sklářský mistr v místní sklárně
Klemens – Rasch, matka, rozená Bártů, se starala o početnou rodinu. Manželé Fürbacherovi měli osm dětí, čtyři syny a čtyři dcery.
Alois začal chodit v šesti letech do místní školy, v roce 1906 nastoupil do učení ve zdejší sklárně. O rok později mu zemřela matka. Otec se znovu oženil s Amálií Veselou, se kterou měl další tři děti.

Po vyučení jej otec poslal na zkušenou do Německa. Domů a do firmy Klemens – Rasch se vrátil před válkou. Ta rodinu silně poznamenala, povolávací rozkaz dostali tři synové: Čeněk, Alois a Josef. Všichni byli v různé době (Alois 8. října 1914) odvedeni do Litoměřic, odtud byli odveleni do Čáslavi k 21. pěšímu pluku. V něm prošli výcvikem. Alois, který v učení absolvoval kurz Rakousko-uherského Červeného kříže, byl přidělen k sanitní službě. Zkušenosti frontového vojáka získával od prosince na ruské frontě. V únoru následujícího roku se v Rychvaldu setkal s bratrem Čeňkem, který sloužil u jiné roty. Společně potom bojovali
u Lezajska, Brostěku a Gorlice.

Bratři Fürbacherové, stejně jako většina Čechů, netušili, jaká válka je čeká. Dosud žili v tzv. “krásném období“, válečný konflikt zažili jejich dědové v roce 1866. Sdíleli všeobecné přesvědčení, že válka bude krátká. Neměli chuť ani odhodlání bojovat „za císaře pána“. V květnu 1915 postupovala rakousko-německá armáda až k vesnici Sieniawa. Zde 27. května podnikla ruská armáda mohutný protiútok, při kterém padlo do zajetí 31 důstojníků a 1543 vojáků, mezi nimi
i Alois a Čeněk Fürbacherovi. Následující den pochodovali do města Cholm, odkud byli převezeni vlaky do Almazny v Doněcké oblasti. Zde nejdříve pomáhali při žních, potom byli nasazeni na práci v dolech u města Luhansk.

Válka pokračovala, a v Rusku, Itálii a Francii se rodila československá armáda. Vstupovali do ní jak krajané, tak i zajatci. Získávali je agitátoři, kteří do táborů zajížděli, a na přednáškách dokázali nadchnout a přesvědčit Čechy a Slováky ke vstupu do legií. Alois i Čeněk vyplnili přihlášku v březnu 1917. Za čtyři měsíce odjížděli do Babrujska, kde byli zařazeni do záložního praporu. Zde se setkali s profesorem Masarykem, který ve výcvikovém táboře několik dnů pobýval. Poté byli odveleni do Žytomyru. Ve městě a okolí bylo soustředěno asi 10 000 československých vojáků, kteří tady prodělávali výcvik.
Při pochodech městem za zpěvu národních písní vzbuzovali obdiv místních obyvatel.

Za necelé tři měsíce, 7. října odcestovali pod velením pozdějšího generála Československé armády Otakara Husáka přes Archangelsk do Francie. Transport s českými vojáky cestoval vlaky, parníkem Kursk a lodí Margareta přes Archangelsk, Newcastel, Winchester, Southampon, a 14. listopadu přijel do Cognacu. Po více než měsíci od odjezdu pochodovali naši vojáci ulicemi tohoto starobylého města, které se jim na rok stalo domovem. Místní obyvatelé je uvítali s rozpaky, neboť ruské uniformy v nich nevzbuzovaly důvěru. To se brzy změnilo. Když zjistili, odkud vlastně pocházejí (neboť si mysleli, že jejich domov je někde v Africe), poznali jejich vlastenectví a odhodlání bojovat za vznik svého státu, jejich nedůvěra se změnila v obdiv. I pro ně bylo vzpruhou v dlouhé vleklé válce sdílet jejich nadšení, slyšet všudypřítomný zpěv při pochodech městem a přihlížet výcviku. Tomu veleli francouzští velitelé, zvyklí na pevný řád a disciplínu. Také oni brzy rozpoznali kvality mladých Čechů, jenom nechápali kamarádský přístup a tykání mezi veliteli a vojáky, tolik typický pro příslušníky Československých legií, a pro ně nepřijatelný. Na jihu Francie absolvovali vojenský výcvik. Bratři Fürbacherové byli zařazeni do 21. pěšího pluku.

Dva dny po slavnostní přísaze, která se konala 30. června 1918, a které se zúčastnili francouzský prezident Poincaré a profesor Masaryk, odjeli na frontu. Křest ohněm je čekal na svazích Vogéz v Ardenách, poměrně klidném úseku. Bojové aktivity se omezovaly pouze na výzvědnou činnost a přestřelky mezi hlídkami. V září byla brigáda přisunuta k 53. francouzské divizi v oblasti Champagne. V říjnu se bratři Fürbacherové zúčastnili těžkých bojů v blízkosti belgických hranic
u města Vouziers, a ty nejtěžší je čekaly u obce Terron. Tady čelili silnému německému útoku, ocitali se pod těžkými palbami, kdy na jejich linii dopadaly granáty, šrapnely, kulometné střely a šířil se otravný plyn. V zákopech se dozvěděli o vzniku Československého státu. To, za co bojovali, se stalo skutečností, kterou ale mohli přijmout pouze tiše a bez jásotu, neboť těžké boje pokračovaly. Čechoslováci Terron nakonec dobyli a udrželi. Zprávě o příměří uvěřili teprve po přečtení plukovního rozkazu 9. listopadu večer, neboť ty falešné se šířily opakovaně delší dobu. Byla to velká radost umocněná pouštěním barevných raket
a zpěvem francouzské a československé hymny.

Na konci roku 1918 začali českoslovenští vojáci odjíždět z Francie domů. Bratři Fürbacherové odjeli začátkem ledna. Cesta vlakem vedla přes Itálii a Rakousko. Čekalo je velkolepé uvítání. Na českých hranicích projel vlak slavobránou vyzdobenou chvojím, prapory a zemskými znaky, v Dolním Dvořišti je vítala kapela
a spousta lidí. Volání „nazdar!“ se ozývalo na každém větším nádraží až do Prahy. Na Wilsonově nádraží vystoupili na 2. nástupišti a po slavnostním přivítání se vydali na pochod Václavským náměstím, Příkopy, kolem Masarykova nádraží na Žižkov. Vděční Pražané přišli slavnostně oblečeni, mnozí v národních
a sokolských krojích, házeli jim květiny a nazývali je blanickými rytíři.

Ale povinnosti ještě neskončily, aspoň pro Aloise ne. Bratři Fürbacherové, kteří byli skoro celou válku spolu, se zde rozloučili. Čeněk byl poslán do civilu
a spěchal ke své rodině, ženě a dítěti, do Volfartic. Začal pracovat jako sklářský mistr v dnešním Novém Boru ve sklárně Flora. Alois se zúčastnil bojů
o Těšínsko. V legiích sloužil do 25. října 1919, demobilizován byl 16. 3. 1921. Za statečnost v bojích a zásluhy byl vyznamenán čtyřmi medailemi.

S Josefem se setkali až v roce 1920, kdy se vrátil z ruských legií.  Byl zajat v září 1915 u Rovna, pracoval v dolech v donské oblasti.
Do československé armády byl přijat v červenci 1917 k 8. střeleckému pluku. S ním prošel transsibiřskou magistrálou až do Vladivostoku, odtud se vrátil v hodnosti desátníka přes Kanadu do Čech. Usadil se v České Lípě, kde pracoval jako soudní zřízenec.

Alois se přestěhoval do Prahy. Ke sklářskému řemeslu se již nevrátil. Využil znalostí tří jazyků (ruština, němčina, francouzština) a v říjnu 1919 začal pracovat v mezinárodní společnosti lůžkových vozů CIWL, ve které vykonával povolání průvodčího s malými přestávkami až do důchodu. V roce 1920 se oženil s Boženou Veselou. Seznámil se s ní v létě předchozího roku, když chodil v Praze do vinárny jejího otce Josefa Veselého (bratra otcovy druhé manželky). Svatba se konala 4. března na staroměstské radnici za velké účasti příbuzných. Měli spolu dvě dcery. Jiřina se narodila 24. dubna 1921, Libuše 20. dubna 1923. Žili spokojeným rodinným životem, Alois měl práci, která jej naplňovala a byla i dobře placená.

Přátelství a kamarádství vzniklá v bojích Velké války, rozvíjeli legionáři i v meziválečném období, jak si to ostatně slíbili před odjezdem z Francie. Sdružili se do Kruhu francouzských legionářů a scházeli se pravidelně i se svým velitelem Otakarem Husákem. Fürbacherovi se přátelili s rodinou Jiřího Zemana, který také pracoval u CIWL, a o kterém si ještě povíme v dalším díle.

Dvacetileté mírové období v rozvíjejícím se Československu mířilo ke svému konci. Jak druhou světovou válku Alois Fürbacher prožil, jakou roli v tom sehrálo jeho zaměstnání, si povíme v dalším díle.

Magdalena Pujmanová

Logo

Vlastivědné muzeum a galerie v České Lípě, příspěvková organizace Libereckého kraje

Jak se k nám dostat

Kontakty